Hlas Marie Liny

Každá rodina si osvojila a předala nějaké ponaučení. Kdybych měla vybrat jedno, které jsem si osvojila já a chci ho předat dál, řekla bych, že jídlem se nikdy nesmí plýtvat. Moje maminka v tom byla skvělým příkladem. Je to připomínka, která vychází přímo z poválečných let, těžké doby, kdy bylo všechno krásné a vzácné. Ponaučení, které voní po opečené kůrce sýra, typické pro Lagosanto, malé městečko v provincii Ferrara.

Každé léto jsme se scházeli u babičky Libery. Bylo krásné se setkat, protože během zbytku roku jsme neměli mnoho příležitostí se vídat. Všichni jsme sedávali kolem krbu a opékali kůrky sýra a kukuřičné klasy. Pamatuji si, jak babička rozdělovala klasy mezi nás děti a přitom nám vyprávěla o této tradici, která přetrvává už od války. Můj tatínek a jeho bratři byli tehdy malí, večer se nedalo nikam chodit a televize neexistovala. A tak moje babička, stejně jako ostatní ženy z vesnice, vymyslela jiný způsob, jak trávit čas společně.

V malém městečku si všichni navzájem pomáhali. Hospodář nám po sklizni vždycky nechával několik kukuřičných klasů, aniž tušil, že se z toho stane naše rodinná tradice. Když si maminka vzala tatínka, přijala tuto tradici za svou i ona. Protože neměla krb, opékala je nad hořákem kuchyňského sporáku. A dnes dělám totéž se svou dcerou Alicí, která ještě nevaří, ale ráda jí.

Kdykoli připravuji ragù, vždycky ho ochutná a řekne: „Necítím v tom babičku.“ Je to milá narážka, abych přidala víc kůrek sýra. A právě tehdy se mi začnou vracet vzpomínky na odpoledne strávená posloucháním babiččiných příběhů, kdy nebylo mnoho hraček a obyčejné kamínky byly stejně vzácné jako všechno ostatní.

Právě proto jsou tradice tak důležité. Představují otevřené dveře k našim kořenům, kterými se můžeme vydat na cestu do vzpomínek. Moje cesta do vzpomínek je mozaikou obrazů rodiny z Lagosanta a prarodičů žijících v Bagnolo in Piano. Rodina z matčiny i otcovy strany vytváří pestrou mozaiku vzpomínek: skákání do otevřeného zavlažovacího kanálu nebo hraní na schovávanou na voze se senem... Tehdy se osel zapřažený do vozu splašil a dědeček za námi běžel a křičel, co mu síly stačily. Dědeček vypadal jako vystřižený ze staré fotografie, s kloboukem na hlavě a srpem v ruce, kterým sekal trávu na seno. Vzpomínám na meloun nakrájený na čtverečky, o který jsme se dělili s bratranci a sestřenicemi. Vybavuji si také svou pošetilou obavu, že mě babička má méně ráda jen proto, že jsem u ní na rozdíl od všech svých bratrů nepřespával. Ale ta obava vždy zmizela, jakmile jsme se posadili kolem krbu.

Někteří lidé svou lásku neprojevují snadno, nelíbají ani neobjímají, ale jsou chvíle a nálady, které odhalí velkou lásku. Pro mou babičku taková chvíle nastávala u krbu, když opékala kukuřičné klasy.

To je jen malá část příběhu mé rodiny, cesta do vzpomínek, na kterou se vždy rád vydávám. Vzpomínka stejně vzácná jako jídlo.

Autoři:
Text: Carlotta Fiore
Fotografie: Diego Rosselli