Hlasy Cecilie a Denise

Jsou chvíle, neopakovatelná setkání prostoru a času, kdy nám život položí otázku a odpověď na ni může navždy změnit jeho směr. Pro nás taková chvíle přišla, když nám bylo čtyřicet: stáli jsme před volbou, zda pokračovat po své životní cestě – po známé cestě, kterou jsme se naučili nazývat svou – nebo opustit vyšlapané stezky, znovu v sobě zažehnout nadšení a možná si představit jinou podobu budoucnosti.

Naše bezpečná útočiště ležela daleko od polí, ale rozhodli jsme se tuto jistotu opustit a vydat se cestou, kterou jsme do té doby poznávali jen o víkendech strávených objevováním Itálie na motorce. Právě během jednoho takového víkendu jsme potkali nečekaného přítele a pochopili jsme, že už se s ním nikdy nerozloučíme. Někteří mu říkají „červené zlato“ a v souladu s tímto označením je skutečně tím nejvzácnějším kořením. Je tak cenné, protože se musí pěstovat a sklízet výhradně ručně a vyžaduje téměř tolik péče a pozornosti, kolik věnujeme lidem, které milujeme.

A tak jsme se znovu pustili do studia, protože člověk se nikdy nemůže naučit dost, a proměnili jsme pozemek, na němž kdysi rostla vinná réva, v domov pro našeho nového přítele, hned vedle toho našeho, na úpatí kopců u Reggio Emilia. Někteří příbuzní na nás údivem hleděli s očima dokořán a nejspíš si mysleli, že nás ovládl nějaký rozmar. Proč jinak by se někdo vzdával dovolených a víkendů kvůli koření jménem šafrán?

Někdy je ale dobré té špetce bláznovství naslouchat, když před námi stojí výzva. Dnes žijeme pro šafrán – určuje rytmus našich dnů. Právě kvůli šafránu nám během dlouhých sklizňových dnů zvoní budík ve čtyři ráno a my v pracovních kombinézách a s baterkami vyrážíme na pole, za chladu i deště. Domů se vracíme celí od bláta, s příjemnou únavou, která chutná jako vítězství.

Není snadné vymanit se ze svých návyků a ohlédnout se za životem, jaký byl dřív: uspěchaný, bez vteřiny na zastavení, rozhlédnutí nebo nadechnutí. Právě o tom je náš projekt: „znovu promyslet“, přetvořit přítomnost tak, abychom mohli žít v souladu s přírodou, těšit se z toho, čím obohacuje naše smysly, a respektovat rytmus každého okamžiku.

V očích mnoha lidí, které potkáváme, občas zahlédneme údiv. Někdy je překvapí, kolik z nás samotných, z našeho příběhu a naší rodiny se promítá do každodenní práce. Kdybychom si ale mohli vybrat, jak ji nazvat, nejspíš bychom jí neříkali „práce“. Spíš připomíná nádherné dobrodružství, klíč, který otevírá dveře ke štěstí, jež se ještě před několika lety zdálo nedosažitelné. 

Možná je to pravda, rozhodně jsme si vybrali cestu do kopce, možná nebyla tak prozářená jako všechny ostatní, možná se po ní šlo hůř, ale nám na tom nezáleželo, protože to byla naše cesta.

Autoři:
Text: Carlotta Fiore
Fotografie: Diego Rosselli