Hlas Eleny

Příběh, který ti tu chci vyprávět, je příběhem vzpomínek a chutí. Chutí, které vyvolávají obrazy minulosti. Je to příběh velkého rodinného domu, Giareto, a vrací nás do doby, kdy se ulice pojmenovávaly podle budov.

Psal se rok 1977, když moje babička společně se svými bratry a sestrami koupila dům v kopcích u Reggio Emilia. Bylo to staré, zchátralé venkovské stavení, které ještě netušilo, jaký osud ho čeká a že se má stát strážcem vzpomínek, jež obstojí ve zkoušce času.

Každý člen rodiny měl v kůlně svůj kout, o který se staral, a každý přispíval po svém: muži pracovali a ženy vařily, v obou případech od úsvitu do soumraku. I my děti jsme pomáhaly, jak jsme jen mohly.

Brzy ráno se na sporák postavil vývar na tortellini, známý sedlák přivezl rajčata na zavařeninu na příští rok a děti je na dvoře omývaly a dávaly pozor, aby je nepíchla včela nebo aby nespadly do vody. Zas tak opatrní jsme ale nebyli a ve vodě jsme končili častěji, než si možná představuješ.

Maminka připravovala majonézu v naprostém tichu, jak přikazovala pověra, aby se nesrazila. Přilévala jsem olej přesně tak, jak bylo třeba, v pomalém rytmu, který mě naučili, zatímco maminka majonézu zvolna míchala.

Když zavřu oči, pořád ještě slyším: „Eleno, pojď sem, je potřeba nastrouhat sýr!“

Stará struhadla byla velká, strouhání bylo namáhavé a člověk si musel dávat pozor na prsty. Parmigiano Reggiano byl velmi důležitý a přidával se do každého jídla: do vývaru s tortellini, k předkrmům spolu se salámem, do těsta na erbazzone, protože – jak jsme říkávali v Giaretu – „když máš Parmigiano Reggiano, máš všechno, co potřebuješ“.

„Už to stačí?“ ptávala jsem se, ale odpověď vždycky zněla ne, protože jsme byli velká rodina a pro třicet lidí není sýra nikdy dost. A pořád bylo potřeba hlídat i děti, které nepřestávaly plakat. Práce se protahovala i tím, že se trochu nastrouhalo a trochu snědlo. Vždyť jak jsem mohla odolat?

Nám dětem byl svěřen ještě jeden stejně důležitý úkol: uzavírat tortellini. Kousky těsta jsme obtáčeli kolem svých malých prstíků – to byla práce pro ty nejmenší děti, protože čím menší prstíky, tím úhlednější tortellini. Byla to práce, která vyžadovala trpělivost, a ta moje brzy došla, takže jsem se vracela ke strouhání al furmai. Není divu, že dnes používáme kuchyňský robot.

Jednoho dne bylo Giareto konečně hotové. Každá rodina měla svůj byt, ale všichni jsme sdíleli jedinou kuchyň, takže jsme dál společně vařili a společně jedli. Probírali jsme recepty, dodržovali pravidla, ale dělali i výjimky a hledali kompromisy, kdykoli se zdálo, že dohoda není možná.

V kuchyni v Giaretu se potkávala všechna pravidla i názory. O mnoho let později tu měl dokonce svatbu můj bratranec, který na pár dní opustil svůj nový dům v Rumunsku, aby si připomněl ty pečeně a zelené omáčky, tortellini, uzeniny a samozřejmě Parmigiano Reggiano.

Co dobře chutná, zanechá hezkou vzpomínku, a právě s těmito vzpomínkami dnes vařím pro svou rodinu a přátele. Spolu s těmito pokrmy přináším na stůl vzpomínky na odřený prst, slunečný den a pocit sounáležitosti, který nám dokáže dát jen jídlo, pokud si ho umíme všimnout.

Autoři:
Text: Carlotta Fiore
Fotografie: Diego Rosselli